POPRVÉ SE ČERVENÁ

Ve světě rozhodčích je pár významných milníků a většina z nás si je pamatuje do konce života. Ten, o kterém budeme mluvit dnes, by se s trochou nadsázky dal tak nějak přirovnat k prvnímu polibku. Všichni na něj čekáme a víme, že jednoho dne přijde. Někdy ho dáme nečekaně, jindy to k němu celou dobu tak nějak směřuje a je jen otázkou času, kdy to přijde. Když se to potom stane, často o něm přemýšlíme, přehráváme si ho v hlavě dokola a dokola. Vyprávíme o něm kamarádům a pamatujeme si ho do konce života. Když se vás teď zeptám, komu jste dali první pusu tak věřím, že naprostá většina z vás to bude vědět. A o čem se tedy v tom rozhodcovském světě bavíme?

O první červené kartě!

Je to jedna z věcí, o které každý začínající rozhodčí přemýšlí a představuje si ji. Jaké to asi bude? Bude to v klidu nebo ne? Zvládnu to? Udělám to správně? A najednou opravdu stojíš na hřišti, pískáš, rozhoduješ a z kapsičky vytahuješ červený kartónek. Je to ten největší trest, který můžeš udělit. V ten moment prožíváš emoce. Červená karta se bez nich totiž málokdy obejde. A podle toho, co mi vyprávějí moji kolegové s píšťalkou se zdá, že nikdo z nás na tenhle okamžik moc dlouho nečeká.

Vypráví mi o tom třeba Michal. "Já jsem svoji první červenou kartu dal hned v prvním futsalovém zápase za to, že mi hráč řekl, že jsem č*rák". Když se ptám, čím si tohle vysloužil, trochu mě překvapuje, že ničím až tak hrozným. "Podle něj jsem nepočítal dostatečně nahlas a když jsem mu pak ještě k tomu nepískl podle něj faul tak už to bylo. Po zápase se mi ale ten hráč přišel omluvit" a s úsměvem dodává, že to se děje ve spoustě případů. A jaké to bylo poprvé vytáhnout červený kartónek? "Paradoxně jsem nad tím ani moc nepřemýšlel, věděl jsem, že ji dostal právem."

Jednu z těch jednodušších červených karet popisuje Martin. "Byla to upřímně docela pohodička, protože ji všichni očekávali a věděli že přijde. Dal jsem ji gólmanovi hned v mém druhém zápase na píšťalce v chlapech za zmaření zjevné brankové možnosti". Tyhle jednoduché karty by si myslím přáli všichni, ani Martin však neunikl těm horším. "Jednou jsem řešil situaci, kdy asi ve 40 minutě se dva hráči začali strkat mezi lavičkami. Dal jsem nejdříve oběma žlutou a z jedné nakonec padla červená. Byl to neskutečný tlak ze všech stran. To byla teprve ta pravá zábava".

Další Michal mi popisuje, jak se jeho první červená odehrála omylem a jeho chybou. "Pískal jsem podruhé starší žáky a když jsem uděloval hráči domácího družstva žlutou kartu, zapsal jsem si špatně číslo. Sedmička v mém zápisníku vypadala jako trojka." Už jen z téhle první věty je mi Michala trochu líto, dokážu se v cítit do toho, co bude následovat a on pokračuje. "A pak se to stalo. V druhém poločase v 63 minutě se hráč číslo 3 dopustil přestupku a já mu udělil žlutou kartu. Pro mě druhou a tím pádem i červenou. V tu chvíli na mě začali řvát hráči, rodiče z tribuny a já byl pod neuvěřitelným tlakem. Asi po minutě, co už se zase hrálo jsem si uvědomil, jak jsem to pokazil". říká smutně Michal a i dnes si za to sype popel na hlavu. "Po zápase jsem se všem omluvil, že to byl můj druhý zápas a špatně jsem si to napsal. I když jsme jen obyčejní lidé, tak takové chyby se prostě nesmí stávat" a dodává, že důležité je se z chyb poučit a jít prostě dál.

Zajímavou premiéru červené karty měla i Lucka. "Já jsem dala svou první červenou kartu ve svém druhém zápase mužů na píšťalce. Poslali mě písknout klasické derby vesnic ležících asi pět kilometrů od sebe. Samotnou, bez asistentů. Celý zápas byl celkem klidný ale klasicky posledních 15 minut za stavu 0:1 pro hosty se to začalo sypat. Nervozita, domácí se snažili vyrovnat, hosté hráli na nervy a zdržovali co to šlo, diváci taky udělali své." popisuje Lucka a dodává "Troufnu si říct, že dnes už bych ten závěr uřídila mnohem lépe ale tenkrát jsem vlastně vůbec netušila, jak s utkáním pracovat, aby to i pro mě nebylo zbytečně složité". 

A jak to tedy nakonec dopadlo? "Ten zápas jsem nakonec dala hned dvě červené karty. První pro hosty po dvou žlutých kartách a hned z rozehrávky se domácím podařilo vyrovnat. Při poslední akci zápasu se útočník hostů snažil o penaltu, bohužel pro něj prostě jen upadl v pokutovém území únavou a já mohla zápas ukončit. Do teď nechápu, jakou rychlostí se ke mně dostal a z půl metru na mě začal řvát, že jsem p*ča a že si tohle mám strčit do p*dele. Takže mi nedal jinou možnost než tu červenou vytáhnout znovu. Vedoucí se mi pak za něj při potvrzování zápisu několikrát omlouval." Dnes už na to vzpomíná s úsměvem a dodává, že na tohle se prostě nedá zapomenout.

Svou vzpomínku na první červenou kartu s námi chce sdílet i 17-ti letý Tomáš, jeho vyprávění si ale zaslouží samostatný prostor. Počkejte si na to…