JAK TO UDĚLAT NEJLÍP?

Jsem na cestě na zápas. Tenhle víkend je to už můj pátý. Naštěstí poslední. Z domova to mám 35km a celou cestu se mi honí hlavou, jak moc se mi už nechce. Vidět další hřiště nechtějí moje nohy ani plíce a můj mozek hlásí, že jeho kapacita na řešení herních situací a dohadování se jestli to byl faul nebo jasný offside je tak 10%. I přesto jedu, delegace je jasná a být rozhodčí je závazek a zodpovědnost.

Wau, hezká kabina, na stolku voda, sladké pití a banán. To si musím užít! 

Jako vždy jsem na hřišti hodinu před zápasem. Vyhovuje mi to tak. Mám dostatek času na vše, co je potřeba a eliminují se případné chyby ze spěchu. Zapínám počítač, hlásím se do systému a otvírám zápis. Hned vidím, jak to asi dnes bude vypadat. Tohle utkání totiž sehrají domácí, kteří si jdou pro postup do kraje a hosté, kteří si hrají klidný střed tabulky. Tohle by na první pohled nemuselo předurčovat průběh zápasu. Háček je v tom, že zatím co u domácích vidím maximální počet náhradníků, u hostů není v zápise uveden ani jeden. Přijelo jich přesně 11.

Je čas se obléknout a jít se rozcvičit. Zkontrolovat hřiště a sítě, pozdravit rozcvičující se hráče a trenéry kteří na ně dohlížejí. "Dobrý den trenére. Vás opravdu přijelo jen 11?" ptám se a podávám mu ruku. "Dobrý den. Ano, co vám na to mám říct. Domácí si ten zápas nechali přeložit na stejný termín kdy hraje i naše áčko, takže si nemůžeme půjčit žádné hráče. Raději to nebudu více komentovat." Cítím, že do toho raději nemám více rýpat. "Dobře, tak hodně štěstí. A budete celý v bílém že?" Se zoufalým úsměvem mi odpovídá, že ano a gólman bude v růžovém. 

Probíhám kolem domácích a vidím to extrémní nasazení už na rozcvičce. Ty je roznesou jak nic. "Dobrý den chlapi, jaké máte dresy? Bílé? No tak to máme problém." Přibíhá zamnou kapitán a hned mi hlásí, že se převléknou.

Tak jo, jdeme na to. Karty, propisky, zápisník, mince, píšťalka. Ok, mám všechno. Nechce se mi pořád stejně jako při cestě sem, ta únava už je vážně znát. A jestli něco nechci, tak je to mít špatný pohyb. Nedoběhnout včas k situaci, u které mám být, špatně ji vidět a špatně rozhodnout. Mačkám stopky na hodinkách, zahajuji utkání a poločas ukončuji za stavu 5:0 s hrou na jednu branku.

V poločase sedím v kabině a vyplňuji branky do zápisu. Najednou někdo klepe na dveře. Zavolám, že může vejít a v kabině rozhodčích o poločase najednou stojí vedoucí družstva hostů, nervózně přešlapuje na místě a říká "Mám na vás takový dotaz". Opatrně se ptám o co jde a ani ve snu by mě nenapadlo, co semnou přišel řešit. "Já se chci zeptat, jak to máme udělat nejlíp aby se to utkání nedohrálo". 

"Cože? Jak to myslíte? Proč?" Popravdě v tu chvíli moc nevím, jaká by na to měla být správná reakce, zaskočilo mě to. " No víte, už je to 5:0, kluci jsou mírně řečeno naštvaní, nechtějí dostat příděl a domácí do toho budou šlapat i druhý poločas, s nimi se nedá mluvit. Jak moc velký problém bude když prostě nenastoupíme do druhého poločasu? Třeba řekneme, že máme zraněných hodně hráčů? To by šlo ne?" Kouká na mě a čeká na nějakou reakci. Dochází mi, že to opravdu myslí vážně a že to budu muset nějak řešit. Tak pomalu začíná mise Zachraň utkání. "Já samozřejmě chápu, že vaši kluci jsou otrávení a že se jim nechce tady dostat třeba desítku. Pojďme to ale prosím dohrát. Zbytečně na sebe upozorníte, bude se řešit co se stalo, jak to opravdu bylo a to myslím nikdo nepotřebuje. Uvidíte, že domácí dají ještě tak jednu nebo dvě branky a pak už se to jen dohraje. Pojďme prosím nastoupit na druhou půlku dohrát to. Přeci si nebudete zbytečně dělat problémy". Vidím, že s mojí odpovědí není spokojen. Vyměnili jsme si ještě pár vět ve stejném duchu, já ale nehodlám ustoupit. "No tak já jim to teda takhle řeknu ale myslím, že mě s tím kluci pošlou do p*dele"

Jdeme na druhý poločas. Uf, oni opravdu nastupují. Prvních deset minut a je tu branka na 6:0, gólman zůstává ležet v malém vápně a já větřím problém. Zapíšu si střelce a běžím ho zkontrolovat. "Gólmane, co se děje? Hrajeme nebo budeme ošetřovat?" ptám se jako vždy. "Je to v h*jzlu, mám v p*či rameno, musím střídat". V duchu si říkám, že to by jste nejdřív museli mít někoho na střídání ty vtipálku a dávám pokyn k ošetření. Trenér zatím určuje, kdo z hráčů půjde chytat a já tak nějak tuším, o co tady jde. Neuběhne ani dalších 5 minut ze hry a dva metry ode mě se po souboji, kde upřímně nevidím žádný kontakt v oblasti kotníku se strašným křikem svalí na zem další hráč. V tu chvilku už vím na sto procent o co tady jde a nemůžu se zeptat jinak než "Devítko, tak co? Budeme ošetřovat? Je to zlomené?" Hned vidím, že on ví, že já vím. Snaží se schovat úsměv, odpovídá "Jo, je to v p*deli". a kulhá na střídačku. Po dalších pár minutách se tohle opakuje s dalším hráčem. To byl naštěstí konec, všichni ostatní společně se soupeřem a semnou statečně počkali, až na světelné tabuli naskočí číslo 90. Pro odlehčení atmosféry se ještě ptám, kolik mám nastavit aby stihli vyrovnat a pak už se konečně mohlo tohle mučení jehňátek slavnostně ukončit.